MACEŠKA
TROJBAREVNÁ
Violkovité
Viola
tricolor L.
Violaceae
Jednoletá, dvouletá zřídka až vytrvalá
bylina ± lysá, 10-30 cm vys., s
lodyhami většinou větvenými, přímými nebo
vystoupavými, oblými nebo ± hranatými,
žlutozelenými nebo světle zelenými. Listy
jsou střídavé, dl. řapíkaté, s čepeli
u dol. listů ± vejčitě okrouhlou, srdčitou,
u hor. vejčitou až kopinatou, u všech
oddálené vroubkovanou. Palisty jsou hluboce
peřenolaločné až peřenoklané, se 2 - 4
páry laloků, s koncovým úkrojkem největším,
většinou vroubkovaným, podobným samostatnému
listu. Květy jsou jednotlivé, úžlabní,
dl. stopkaté, ničí, obojaké, souměrné,
kromě pestíku pětičetné, s volnými obaly.
Kališní lístky jsou kopinaté, dole s čtyřhranným
až okrouhlým přívěskem, korunní zřetelně
delší než kalich, Sir. obvejčité, všechny
bledožluté nebo dva hor. fialové anebo
modrofialové, tři dol. s nachovými podélnými
proužky; střed, z nich je protažený nazad
v rovnou, tupou a fialovou ostruhu a postranní
lístky jsou nahoru namířené nebo aspoň
vodorovné. Tyčinky mají kratičké nitky.
Semeník je svrchní ze 3 plodolistů, jednopouzdrý,
s čnělkou při spodině kolénkatou a s mističkovitou
bliznou po straně paličkovitého vrcholu.
Plodem je pouzdrosečná, vejcovitá, přímá
a lysá tobolka. Semena jsou hruškovitá,
žlutá. V.-IX. V ČSSR roztr. až dosti hoj.;
louky, meze, pastviny, písčiny, náplavy,
také jako plevel z nížiny do podhůří,
místy i v horách. Druh roste v Evropě,
kromě krajního jihu až na Ural, s těžištěm
v mírném pásu a je dosti proměnlivý. Na
drogu se sbírají rostliny pouze vlastního
poddruhu subsp. tricolor, který
se zavlečené vyskytuje na Sibiři a vz.
ve Střed., v již. a jihových. Asii, v
Sev. a Již. Americe a na Nov. Zélandě.
M. trojbarevná patři do skupiny rodičovských
druhů, z nichž vznikl křížením již před
více než 160 lety v Anglii základ pro
dnešní velko- a pestrokvěté kultivary
macešky zahradní (V. x witrockiand).
- Drogou je kvetoucí nať (Herba violae
tricoloris) nebo výjimečně květy (Plos
violae tricoloris). Sběr u květní drogy
sbírané bez stopek a příměsi listů je
značně náročný (za 1 hod. se sebere nejvýš
100 g), proto se sbírá převážně kvetoucí
nať, a to odřezáváním nebo sežínáním (za
1 hod. lze sebrat až 10 kg). Nať se snadno
zapařuje, proto se doporučuje ji pomačkat
a rychle usušit. Droga je nedrolivá, světle
zelená (zapařením nebo nevhodným sušením
žloutne, hnědne a ztrácí účinnost), bez
pachu, chutná slabě aromaticky, poněkud
sladce a slizovitě. Převážně sběrovou
drogu dodávají na trh balkánské a východoevropské
státy. Jen výjimečně se m. na drogu pěstuje.
Pěstované rostliny skýtají však během
vegetace až 3 sklizně. Droga obsahuje
málo známé saponiny, flavonové glykosidy
(rutin, violutosid), metylester kys. salicylové,
poměrně hodně slizu (9%), tvořeného z
větší části kyselinou uronovou, a třisloviny.
Nověji byly izolovány glykosidy apigeninu
(vicenin aj.). Přítomnost alkaloidů nebyla
potvrzena.
Použití
drog z macešky v lékařství a lidovém léčitelství
není zanedbatelné. Doporučují se v nálevu
samotné nebo v čajových směsích, zhruba
pro tři indikační oblasti. Především se
doporučují jako prostředky močopudné,
a to samotné nebo v kombinaci s dalšími
diuretiky. Dále jako sekretolytika
při úporném kašli, katarech hor. cest
dýchacích, doprovázených horečkami, s
nedostatečným odhleňováním a suchým, úporným
kašlem. Konečně jako prostředky
usnadňující pocení
při chorobách z nachlazení a chřipkových
epidemiích; Předávkováni způsobuje
zvracení. Tento nepříznivý vedlejší účinek
se připisoval údajně alkaloidu emetinového
typu, který však nebyl v droze m. nověji
potvrzen, bude se proto asi jednat o účinek
saponinů, zatím málo známých. Zevně se
používají drogy jako kloktadlo
na zanícené sliznice a jako změkčující
prostředek na otoky.
Ve
starověku nebyla m. trojbarevná jako léčivka
známá. V Evropě se v této úloze objevuje
poprvé až v bylinářích ze 16. stol., s
použitím na kožní onemocnění. Teprve od
konce 18. stol. se začala uplatňovat v
lékařství. Ani dnes nepatři mezi základní
a nepostradatelné léčivé rostliny, podržuje
si však přesto trvalé místo v dnešní terapii.
MAJORÁNKA
ZAHRADNÍ
Hluchavkovité
(pyskaté)
Majorana
hortensis Moench
Syn.: Origanum majorana L.
Lamiaceae (Labiatae)
Jednoletá, v kultuře také dvouletá bylina
(v pův. domovině jako vytrvalá nebo h),
10 - 60 cm vys., silně aromatická, většinou
šedoplstnatá. Lodyhy jsou přímé nebo vystoupavé,
tenké, ale tuhé, bohatě větvené. Listy
jsou křižmostojné, dol. krátce řapíkaté,
hor. přisedlé, s ± ztloustlou, nezřetelně
žilkovanou, obvejčitou, eliptičnou až
kopisťovitou, zaokrouhlenou, celokrajnou
až řídce pilovitou čepelí. Květenství
je vrcholové, hroznovité až latovité,
kuželovité, z kulovitých, vejcovitých
až hranolovitých, krátce stopkatých lichopřeslenů
v úžlabí hor. listů. Květy jsou drobné,
přisedlé v paždí okrouhlých listenců,
obojaké, souměrné, se srostlými obaly,
po 8 - 12 (24) v lichopřeslenech. Kalich
je jednopyský, jen s hor. celokrajným
až krátce trojzubým a brvitým hor. pyskem
a koruna pyskatá, bílá, bledě liláková
nebo růžová, s hor. pyskem mělce dvoulaločným
a s dol. trojklaným. Tyčinky jsou dvoumocné,
vyniklé z krátké korunní trubky. Semeník
je svrchní ze 2 plodolistů, dvoupouzdrý,
na spodině s nektariovým prstencem. Plodem
jsou 4 světle hnědé, vejcovité a hladké
tvrdky. VII.-IX. V ČSSR se dosti hoj.
pěstuje v zahradách, také v polních kulturách
jako kořeni a částečně léčivka v teplých
oblastech. Pův. z Libye přes Egypt do
Před. Asie, snad až do Indie. Od starověku
v kultuře ve Středomoří a Orientě. V Evropě
se nejdále na sev. pěstuje v Anglii a
ve Skandinávii. Hoj. zplaňuje a zdomácňuje
ve Středomoří, ve střed. Evropě jen přechodně.
- Drogou je bohatě otištěná nať (Herba
majoranae), sbíraná na počátku rozkvětu.
Droga nesmí obsahovat bezlisté a zdřevnatělé
dol. části lodyh. Listy se po usušeni
snadno odrolují. Po odstranění lodyh se
tak získá hodnotnější droga. Je svěže
zelená, příjemně a charakteristicky vonná,
s chuti ostře kořennou a chladivě hořkou.
K významným výrobcům majoránky patří Španělsko,
Francie, Itálie, Jugoslávie, Rakousko,
NSR a NDR, Československo, Maďarsko a
Bulharsko. Majoránka se pěstuje také v
Indii a v USA. Pěstitelé rozlišují 2 morfotypy
majoránky, tzv. francouzskou ”keříčkovou”,
mohutného vzrůstu, bohatě větvenou, světle
zelenými listy hustě olistěnou a později
kvetoucí. U nás je známá pod německým
kultivarem cv. Blattmajoran. Druhým morfotypem
je tzv. německá majoránka, chuději vzrostlá,
méně větvená, s šedozelenými listy, ranější
a s jemnější vůní i chutí. U nás je známá
pod německým kultivarem cv. Knospenmajoran,
k tomuto morfotypu patří i naše kultivary
cv. Bzenecká, cv. Kutnohorská a cv. Marcelka.
U nás dává majoránka výnosy ± 20 q/ha.
Účinnou složkou drogy je silice (0,7 -
3,5%). Její složeni v závislosti na původu
i kultivaru se příliš nemění. Za hlav.
složku silice se považuje cis-sabinenhydrát.
O složení silice není mnoho známo, i když
se používá majoránka skoro od nepaměti.
Obsahuje z terpenických látek terpinen,
terpineol a terpinenol. V droze indického
původu byl zjištěn linalool a dále metylchavikol,
karyofylen, karvakrol a eugenol. Tyto
látky nejsou však pro drogu evropského
původu typické. Kromě silice jsou v nati
- majoránky blíže neznámé hořčiny.
Majoránka
působí příznivě
zejména na zažívací ústrojí, má protikřečové
vlastnosti, zvyšuje vylučování žaludečních
šťáv a žluči, účinkuje i močopudně a dezinfekčně.
Ve větších dávkách působí (jako i některé
další siličné drogy)
tlumivě na centrální nervový systém.
V medicíně i v lidovém léčitelství se
u nás používá omezeně, a to v nálevu při
poruchách trávení, dále při nervové vyčerpanosti,
bolestech hlavy, stavech sklíčenosti,
ale také při nachlazení a zánětech hor.
cest dýchacích. Majoránková silice
nebo výluh z drogy je přísadou do mastí
na obtížně a zdlouhavé se hojící rány,
na mokvavé vyrážky, do ústních vod. kloktadel
a do aromatických osvěžujících koupelí.
Majoránka je jako léčivá rostlina prokazatelně
známá již z dávného Egypta, hoj. ji doporučovali
také středověcí arabští lékaři. Mnohem
více než ve farmacii se používá v potravinářství,
a to samotná nebo v kořenných směsích.
Je nenahraditelným kuchyňským kořením
skoro na celém světě. Uplatňuje se jako
kořenná přísada do polévek, omáček, nádivek
a při úpravě některých uzenářských výrobků
a masitých jídel.
MÁK
SETÝ
Makovité
Papaver
somniferum L.
Papaveraceae
Jedovatá, jednoletá bylina, lysá, ojíněná,
50 - 100 cm vys, bíle mléčící. Lodyha
je většinou jednoduchá, přímá. Listy jsou
střídavé, dol. krátce řapíkaté, ostatní
objímavé, s podlouhle vejčitou, ± peřenolaločnou
až hrubě zubatou čepelí a s ostře pilovitými
laloky. Květy jsou jednotlivé, na dl.
stopkách, koncové, obojaké, s dvoučetnými
a volnými obaly, v Ø až 10 cm, před
rozkvětem nicí. Kališní lístky jsou 2,
lysé a prchavé, korunní (2 + 2) se zmuchlanou
vernací, přiokrouhlé, bílé, růžové nebo
fialové, dole s tmavou skvrnou. Tyčinky
jsou četné, se ztloustlými nitkami a modrozelenými
prašníky. Semeník je svrchní, synkarpický,
z 10 (5 - 18) plodolistů, ± kulovitý a
neúplně přehrádkovaný. Čnělka chybí a
blizna je terčovitá, hluboce laločnatá,
s laloky v počtu plodolistů. Plodem je
tobolka (makovice), ± obvejcovitá až kulovitá,
lysá, na krátkém gynoforu, trvale uzavřená
(máky ”slepáky”) nebo se otvírající dírami
mezi paprsky blizny (máky ”hleďáky”).
Semena jsou velmi četná, drobná, ledvinitá,
s šedomodrým, tmavošedým, světle šedým
až špinavě bílým, síťnatě doličkatým osemením
a s olejnatým endospermem. VI.-VlIl. V
ČSSR se pěstuje roztr. až dosti hoj. v
nižších polohách, zejména na vápnitých
půdách pro olejnatá semena. Mák se pěstuje
především v Eurasii z mírného pásu do
subtropů (tam převážně máky pro získání
opia). Za výchozí typ kulturního m. setého
se zpravidla pokládá západo-středomořský
m. štětinkatý (P. setigerum). Semena
máku byla nalezena v evropských neolitických
kolových stavbách a také ve čtvrtohorních
tutěch v již. Francii a již. Španělsku.
M. setý je značně proměnlivý (zajisté
také vlivem šlechtěni), existuje mnoho
kultivarů. U nás byly vyšlechtěny kultivary
cv. Hanácký Modrý a cv. Amarin a nové
kultivary se připravují. Narkotické vlastnosti
mléčné šťávy makových rostlin znali obyvatelé
Asie, Mezopotámie i Řecka (nikoli však
Egypta) už ve starověku. - Drogou je zaschlá,
zprvu bílá, později tmavnoucí lepkavá
mléčná šťáva vytékající z nářezů nezralých
zelených tobolek a příští dny seškrabovaná,
brzo tuhnoucí a tmavnoucí - tzv. surové
opium (Opium crudum). Opium je výchozí
surovina pro izolaci terapeuticky významných
alkaloidů, především morfinu, kodeinu
a papaverinu. Kultury máku, výhradně k
produkci opia, jsou především v Jugoslávii,
Turecku, Íránu, Indii, SSSR, Číně a v
poslední době v Tasmánii. Jedná se převážně
o bělosemenné kultivary ”slepáků”. V posledním
desetiletí překročila světová výroba opia
1 milión kilogramů a stále stoupá, nikoli
jen pro potřeby lékařů, nýbrž především
(vzdor všem úředním zákrokům a to i ze
strany OSN) pro vzrůstající narkomanii
(návyk na morfin a jeho deriváty a kouřeni
opia). Z jedné makovice se získá ± 0,05
g, z 1 ha až 50 kg surového opia. Opium
se tvaruje do bochníčků, obaluje se makovými
listy a takto či jinak upravené se předává
k dalšímu zpracování, tj. izolaci alkaloidů
nebo ke složité nezákonné přípravě tzv.
”čandu” - opia ke kouření. Pro nás i další
státy vyrábějící čisté opiové alkaloidy
má vzrůstající význam makovina (Fructus
papaveris), tj. prázdné makovice po vyklepání
zralých semen. Makovina obsahuje 0,3 až
1,2% alkaloidů. V r. 1980 již víc než
třetina světové produkce morfinu pocházela
z makoviny. Omezování světové produkce
opia, ale zároveň vyšší spotřeba kodeinu,
vyvolaly snahu najít mák, který by neposkytoval
morfin, nýbrž např. tebain, z něhož by
se dal kodein vyrobit. Tuto možnost dává
vytrvalý m. listenatý (P. bracteatum),
původem z Orientu, který je dnes v popředí
zájmu jako nová, nadějná surovina. Surové
opium obsahuje asi 30% terapeuticky významných
alkaloidů. Bylo jich izolováno víc než
40, pro lékařství jsou důležité morfin,
kodein, papaverin a pro průmysl ještě
tebain. Dříve používaný výtažek nebo tinktura
z opia nebo práškované opium byly nahrazeny
téměř úplně čistými alkaloidy.
Morfin
a jeho deriváty jsou dosud nepřekonaná
centrálně působící analgetika,
mírnící nebo na čas odstraňující nadměrné
bolesti při těžkých poraněních, rakovině,
žlučníkových a ledvinových kolikách.
Ve vyšších dávkách působí hypnoticky
a narkoticky. Některé deriváty
morfinu, např. heroin, jsou neblaze proslulá
návyková narkotika. Větši část morfinu
se metylací zpracovává na kodein, spolehlivě
tišící úporný kašel, především ale zvyšující
analgetický účinek ve složených přípravcích
proti bolestem. Papaverin je alkaloid
protikřečový, uvolňující křeče hladkých
svalů. Užívá se při záchvatech a bolestech
zažívacího ústroji, např. žaludečních
křečích.
MÁK
VLČÍ
Makovité
Papaver
rhoeas L.
Papaveraceae
Jednoletá, řidčeji ozimá bylina,
odstále chlupatá až štětinatá, 25 - 90
cm vys., bíle mléčící. Lodyha je ± přímá,
často s více lodyhami, ale chudě větvená.
Listy jsou střídavé, dol. krátce řapíkaté,
ostatní přisedlé, s podlouhlou, 1 -2krát
peřenoklanou až peřenodílnou čepelí, s
hrubě zubatými, pilovitými nebo zastřihávanými
úkrojky, s koncovým největším. Květy jsou
jednotlivé, na dl., ± zprohýbaných, odstále
chlupatých stopkách, před rozkvětem nicí,
obojaké, s dvoučetnými volnými obaly.
Kališní lístky 2, prchavé a korunní 2+2,
okrouhlé, ± celokrajné, se zmuchlanou
vernaci, nachově červené, dole s lesklou,
černou skvrnou, zřídka bílé. Tyčinky jsou
četné, s tenkými nitkami a modravými prašníky.
Semeník je svrchní, synkarpický, z (5)
8 - 12 (18) plodolistů, paprsčitě neúplně
přehrádkovaný. Blizna je přisedlá, paprsčitá,
± plochá, sametová a s mělkými laloky
v počtu plodolistů. Plodem je šir. obvejcovitá,
dole zaoblená, lysá, slabě žebernatá malá
tobolka (makovice) otvírající se otvory
pod bliznou mezi laloky. Semena jsou četná,
ledvinitá, s tmavohnědým, síťnatě důlkatým
osemením a s olejnatým endospermem. V.—VIl.
V ČSSR z nížiny do podhůří, někde hoj.,
jinde vz., v teplejších oblastech jako
převážně vápnomilný plevel (pole, meze,
hráze, náspy, navážky, rumiště), v některých
oblastech nahrazen jinými plevelnými druhy
máku, m. polním (P. argemone), m.
pochybným (P. dubium) nebo m. zvrhlým
(P. hybridům). Pův. nejspíš jen
v asijském vých. Středomoří a v přilehlé
části Blízkého východu. Ve střed. Evropě
jako význačný archeofyt, zavlečený s obilním
osivem již během neolitu. M. vlčí zdomácněl
téměř na celém světě jako plevelový kosmopolit
dlouhodobým zavlékáním a snadným zdomácňováním.
- Drogou jsou korunní lístky z plně nakvetlých
rostlin (Flos rhoeados), sbírané za suchého
počasí. Získává se výhradně sběrem, na
trh přichází ze států Balkánského poloostrova,
ale občas i ze střed. a jihových. Evropy.
Používáním herbicidů v zemědělství se
rychle snižuje dříve hoj. výskyt m. vlčího
(podobně jako u chrpy), proto je stále
obtížnější drogu získat. Korunní lístky
jiných červenokvětých planých druhů máku
v droze jsou sice nezávadnou, ale nežádoucí
příměsí. Droga obsahuje antokyanová barviva
(např. cyanin a mekocyanin) s vynikajícími
barvicími vlastnostmi. Z alkaloidů pak
narkotinu příbuzný rhoeadin a další báze
rhoeadinové skupiny (protopin, sinaktin).
Mají údajně malou farmakodynamickou aktivitu,
ale podrobnější průzkum chybí. Droga obsahuje
dále malé množství slizu.
V
současné terapii se droga používá již
jen velmi zřídka, i když je
známý její tlumivý účinek na dýchací centrum
a protikřečové působení rhoeadinu na pokusných
zvířatech. V lidovém léčitelství
se nálev z drogy doporučuje jako
tišící prostředek při zánětech hor. cest
dýchacích, hlav. u dětí. Proto
je droga také součástí některých prsních
čajových směsí a sirupů proti nachlazení,
chrapotu a k usnadnění odkašlávání. Zevně
se nálev doporučuje k výplachům očí při
zánětech spojivek a jako vlasové tonikum.
Použiti květní drogy v. máku při léčení
nemocí z nachlazení u dětí je známo u
národů vých. Středomoří již ze starověku.
Jinak se droga ještě dnes upotřebuje hlav.
pro vzhledovou úpravu některých čajových
směsí.
Také jako zdroj přírodního barviva v potravinářství,
a to do některých ovocných nebo masových
trestí, případně k přibarvování červeného
vína. Ještě ve středověku byla droga velmi,
ceněna, v současnosti je již téměř obsoletní.
MALINÍK
OBECNÝ
Růžovité
Rubus
idaeus L.
Rosaceae
Keř přímý nebo s převislými větvemi, 100
až 150 cm vys., množící se výhonky z pupenů
na kořenech; tvoří proto řídký porost.
Větve jsou oblé, lysé až plstnaté, nepravidelně
krátce ostnité. Listy jsou střídavé, řapíkaté,
lichozpeřené, s 3 (5 - 7) lístky, jež
jsou vejčité až kopinaté, koncový dl.
řapíčkatý, všechny jsou 1 - 2krát nepravidelně
pilovité, svrchu lysé a vespod běloplstnaté.
Palisty jsou niťovité, brvité, krátce
srostlé s řapíkem. Květenství tvoří chudokvěté
vrcholíky v úžlabí listů nebo koncové
na výhoncích. Květy jsou obojaké, paprsčité,
ničí, s volnými pětičetnými obaly. Kališní
ušty jsou podlouhle vejčité, po odkvětu
sehnuté a korunní lístky úzce obvejčité
až kopisťovité, bílé, tyčinky jsou četné.
Apokarpické gynaeceum je z četných volných
pestíků na vyvýšeném květním lůžku a s
postranními čnělkami. Za plodu je kulovité
až vejcovité, náprstkovitě uvnitř vyhloubené
souplodí dohromady srostlých drobných
peckovic se zbytkem čnělek (malina), snadno
a v celku se oddělující od kuželovitého
lůžka. Maliny jsou matně červené, hvězdovitými
chlupy pýřité a sladké. V.—VII. V ČSSR
dosti hoj.; paseky, světlé lesy, křoviny
z nížiny do hor, často v porostech. Druh
roste na sev. polokouli, s těžištěm rozšíření
v mírném pásu, na jihu ještě na Kavkaze
a Tchien-šanu. Dosti často se pěstuje
jako ovocný keř, se začátkem kultury ve
středověku. Má malé nároky na stanoviště.
Pro ovocnářské velkokultury jsou nejvhodnější
kultivary s velikými malinami, pak kultivary,
jež opakovaně plodí v jednom roce, mrazuvzdorné
a nenáchylné k virózám. - Drogou jsou
listy (Folium rubi idaei), sbírané pokud
možno bez řapíků. Sdrhují se z ročních,
nekvetoucích stonků zdola nahoru v rukavicích
(!). Za 1 hod. lze sebrat až 5kg. Listy
nejsou náchylné k zapaření, před sušením
je vhodné listy pomačkat, protože rychleji
schnou a neslepují se. Droga je šustivá,
listy navrch tmavě zelené, vespod běloplstnaté;
voní příjemně bylinně a mají stahující,
mírně natrpkle nahořklou chuť. Droga zatím
převážně sběrová, pro budoucnost se uvažuje
o zakládání plantáží na drogu nebo o úměrném
využívání plantáží určených pro produkci
malin. Hlav. účinnou složkou drogy jsou
hydrolyzovatelné třísloviny galotaninového
typu (8 - 10%). Dále obsahuje organické
kyseliny (citrónovou a izocitrónovou,
rubisinovou a rubitinovou) a vitamín C.
Droga
účinkuje mírně protiprůjmově,
zlepšuje vylučování žluči a upravuje poruchy
zažívání nejasného původu. Užívá
se samotná jako nálev nebo účinnější odvar
proti průjmu. Nálev je lahodnější,
ale má méně tříslovin. Užívá se jako čaj
pro rekonvalescenty tam, kde je pití pravého
čaje pro obsah kofeinu nežádoucí. Ve farmacii
se droga používá jako indiferentní součást
některých čajových směsí dodávající nápoji
lahodnější chuť nebo otupující nepříjemnou
chuť jiných drog v čajové směsi. Lidové
léčitelství doporučuje odvar
jako kloktadlo při zánětech v ústní dutině,
do koupelí při dermatitidách nejasného
původu apod. Neoficinální drogou
jsou také zralé čerstvé maliny (Fructus
rubi idaei). Obsahují organické kyseliny,
hlav. citrónovou, vitamín C, cukry, pektiny
a aromatické složky.
Jsou
významné jako čerstvé ovoce a surovina
pro výrobu příznačně aromatických sukusů,
šťáv, sirupů, džemů apod. Malinový
sirup se v lékárnách používal a ještě
dnes občas používá jako chuťové korigens.
Jako droga se vykupují také listy ostružiníků
(Rubus fruticosus), bez
ohledu na druhy, jichž je jen ve střed.
Evropě přes 300 (!) a jejichž identifikace
je pro laika velmi obtížná, mnohdy nemožná,
v podstatě s týmž využitím jako listy
maliníku. Jejich obsahové látky jsou prakticky
shodné. Od listů m. se lehce poznají,
protože vespod nejsou běloplstnaté, nýbrž
zelené, nejvýš šedozelené. Obojí tvoří
spolu s listy jahodníku a natí mařinky
v obou německých státech oblíbený čaj
”Species germanicae”, který se užívá jako
mírně stavící při chronických zažívacích
potížích a jako čaj ”krev čistící”.
Maliník i ostružiníky jsou spojeny s životem
člověka od nejstarších dob. Dosvědčují
to četné pecičky malin a ostružin v kolových
stavbách z neolitu a v nálezech z bronzové
doby ve střed. Evropě. Obě drogy uvádějí
bylináře z počátku novověku.
MAŘINKA
VONNÁ
Mořenovité
Galium
odoratum (L.) Scop.
Bas.: Asperula odorata L.
Rubiaceae
Vytrvalá bylina, 10 - 40 cm vys., ± lysá,
s tenkým, dl. plazivým oddenkem, sytě
zelená, při vadnuti a za sucha pronikavě
vonící kumarinem. Lodyha je čtyřhranná,
± přímá, lesklá, kromě uzlin hladká. Listy
jsou po 6 - 8 v přeslenech, přisedlé,
s jednoduchou, celokrajnou čepelí, u dol.
listů obvejčitě podlouhlou, u ostatních
podlouhle kopinatou až kopinatou, u všech
na okraji drsnou a na špičce krátce hrotitou.
Přeslen se v podstatě skládá z dvojice
vstřícných listů, ostatní listy v přeslenu
jsou pomnožené palisty. Květenství je
vrcholičnaté, koncové, bohatě větvené,
někdy až latovité. Květy jsou obojaké,
paprsčité, kromě pestíku čtyřčetné, se
srostlými obaly. Kalich tvoři nízký lem.
Koruna je nálevkovitá, čtyřlaločná až
čtyřklaná, se špičatými, svrchu jemně
pýřitými cípy, bílá. Tyčinky jsou 4, vetknuté
krátkými nitkami při ústi korunní trubky
pod zářezy cípů. Semeník je spodní ze
dvou plodolistů a dvoupouzdrý. Plodem
je kožovitá, hustě háčkatě štětinkatá,
± kulovitá dvounažka, ve zralosti se rozpadající
v polokulovité nažky. IV.-VI. V ČSSR dosti
hoj.; stinné a vlhči listnaté lesy, význačný
průvodce bučin (někdy v porostech), nezřídka
také ve smrčinách z nížiny do hor. Druh
roste v Eurasii z mírného pásu do pohoří
subtropů, ve Středomoří pořídku. Zavlečené
v Sev. Americe. - Drogou je kvetoucí,
bohatě olistěná nať (Herba asperulae).
Získává se výhradně sběrem. Nať se seřezává
nožem nebo sežíná srpem tam, kde jsou
souvislé porosty, např. v bučinách. Za
1 hod. lze sebrat ± 3 kg natě. Je náchylná
k zapaření, proto se nesmí mačkat a musí
se sušit co nejdříve po sběru. Při sušení
se neobrací nebo jen opatrně, protože
se snadno drolí. Droga je sytě zelená,
po rozemnuti voní příjemně kumarinem a
slabě nahořkle chutná. Farmakologicky
účinnou látkou je příznačně aromatický
kumarin. Je to lakton kyseliny kumarinové
a vzniká až při sušeni z glykosidu melilotosidu
působením enzymu glykosidázy. Účinné jsou
i další obsahové látky, a to glykosid
asperulin podobný aukubinu, který je hlav.
v mladých listech (až 14%), starší listy
ho mají méně, dále organické kyseliny,
antrachinony a naftalínové deriváty. Posledně
jmenované jsou převážně v kořenech, ale
jejich přítomnost byla zjištěna i v droze.
Kumarin mařinky a také jiných na kumarin
bohatých rostlin (např. komonic z čel.
bobovitých - Melilotus, Fabaceae)
účinkuje jako spazmolytikum,
sedativum až narkotikum, to zejména
ve vyšších dávkách, kdy už působí i jedovatě
na játra. Proto se droga využívá v lékařství
jen omezeně a s vel. opatrností. Předpisuje
se v nálevu samotná nebo v čajových směsích
pro uklidnění, při nespavosti, předrážděnosti,
neurovegetativnich potížích, dále jako
mírné diuretikum (antrachinony) a při
rekonvalescenci. K novým indikacím patři
i některé formy hypertenze. Schopnost
snižovat krevní tlak se připisuje asperulinu
a asperulosidu. Farmakologicky zajímavá
je sloučenina vznikající z kumarinu spojením
jeho dvou molekul, a to pravděpodobně
působením baktérii, např. ve vlhkém seně.
Je to tzv. dikumarol. Má antikoagulační
účinky a byl objeven při průzkumu příčin
krvácivosti dobytka.
V
lidovém léčitelství se nálev z drogy užívá
při chorobách jater
(homeopatická terapie), zažívacích potížích,
předmenstruačních migrénách, kde se doporučují
i obklady na hlavu z čerstvé natě.
Droga se také upotřebuje jako korigens
pachu a chuti některých čajových směsí
a bylinných koupelí. Na předávkování drogy
upozorňují bolesti hlavy a závrati.
Proto
se drogy S kumarinem nedoporučují k aromatizování
potravinářských výrobků, i když např.
v některých krajích Francie a NSR patři
m. jako koření k chuťové a vonné úpravě
některých omáček, k aromatizování vin
a jiných alkoholických nápojů. Čistý kumarin
se rovněž někde používá k aromatizování
některých druhů kuřlavého a šňupavého
tabáku. Droga se již od středověku hoj.
používala do vykuřovacích směsí, k léčení
zažívacích neduhů i jako posilující prostředek.
Máčením čerstvé mařinkové natě v bílém
nasládlém víně se připravovala proslavená
bowle (májové víno), kterou snad jako
první začali již v 9. stol. připravovat
mniši benediktýnského řádu. Májové víno
je dosud velmi oblíbené v Porýní a v oblasti
kolem Vídně.
MÁTA
PEPRNÁ
Hluchavkovité
(pyskaté)
Mentha
x piperita L.
(M. aquatica L. x M. spicata L.)
Lamiaceae (Labiatae)
Vytrvalá bylina, ± lysá, výrazně aromatická,
lesklá, 30 - 50 (90) cm vys., často nachově
naběhlá, s dl. plazivým oddenkem a s četnými
nadzemními kořenujícími výběžky. Lodyhy
jsou přímé nebo vystoupavé, větvené, čtyřhranné
a listy křižmostojné, řapíkaté, s vejčitě
podlouhlými až kopinatými, na spodině
zúženými až ± srdčitými a oddálené chrupavčitě
pilovitými čepelemi. Květenství tvoři
vrcholový, ± prodloužený, dole často přetrhovaný
lichoklas z četných hustých lichopřeslenů.
Květy jsou stopkaté, většinou obojaké,
na některých jedincích jen samičí, ± paprsčité,
se srostlými obaly. Kalich je trubkovitý,
rýhovaný, lysý, s 13 žilkami a brvitými
zuby a koruna lilákově růžová, s krátkou
trubkou a skoro pravidelným čtyřcípým
lemem. Tyčinky jsou 4, stejně dl. a vyčnívající
z koruny. Semeník je svrchní ze 2 plodolistů,
dvoupouzdrý, při spodině s nektarovým
prstencem. Plody se netvoři (jalové rostliny).
VI.—VlIl. Kulturní rostlina hybridního
původu. Pěstuje se k získání silice, převážně
v Evropě, nezřídka zplaňuje, ale jen obtížně
zdomácňuje. Hybrid vznikl asi koncem 17.
stol. v Anglii. První spolehlivý popis
zveřejnil anglický botanik J. Ray r. 1696
podle rostliny nalezené v kultuře M spicata
v zahradě dr. Ealese v hrabství Herfordshire.
Tzv. kadeřavé máty, s nápadně zkadeřenými
čepelemi, patří však převážně k jiným
druhům mát nebo k jejich křížencům, hlav.
m. dlouholisté (M longifolia; bas.
M spicata var. longifolia),
m. klasnaté (M spicata) a m.
vodní (M. aquatica), ačkoli je
známa i podobná forma m. peprné (var.
crispula). - Drogou jsou listy
(Folium menthae piperitae), u nás výjimečně
nakvétající nať (Herba menthae piperitae).
Máta se sklízí poprvé na začátku květu
a znovu vždy po obražení (2 - 3krát do
roka). Buď se z ní odrhnou listy, nebo
se suší celá nať. Droga je tmavozelená,
příjemně voní mentolem a chladivě ostře
chutná. Výnosy z kultur jsou 40 q/ha natě
nebo 10 - 20 q/ha listů. Pro farmaceutické
účely se pěstuji pouze kultivary, jejichž
silice má příjemně sladěnou mentolovou
vůni. Od 18. stol. se v městečku Mitcham
v Anglii (hrabství Surrey) pěstovala máta,
jež se stala základem dnešních kultur
máty. Odtud označení vyšlechtěných kultivarů
jako máty typu Mitcham. Většinou se jedná
o rostliny s nati a listy fialově naběhlými
(f. piperita; - black mint) nebo
řidčeji o zelené kultivary bez fialových
pigmentů (f. pallescens - white
mint). U nás byl vyšlechtěn kultivar s
fialovým pigmentem cv. Perpeta a v NDR
tetraploidní cv. Multimentha. V jihových.
Asii (Čína, Japonsko, Korea, Vietnam),
částečně v USA a ve Střed. a v Již. Americe
(např. Brazílii) se pěstuje kulturní odrůda
m. rolní (M arvensis var. piperascens),
tzv. japonská máta, s vyš. (až 90%) obsahem
mentolu v silici, která má velký průmyslový
význam jako zdroj silice i mentolu. Nemá
ale význam ve farmacii, protože se nehodí
ani na drogu, ani její silice neodpovídají
požadavkům lékopisů. Droga z kultivarů
typu Mitcham obsahuje 1 - 3% silice a
vedle ní třísloviny a hořčiny. Hlav. složkou
silice je mentol (± 50%) a jeho estery,
dále menton, cineol, limonen, pulegon,
viridiflorol, mentofuran a karvon. Obě
poslední složky nesmějí být přítomné ve
větším množství, aby neutrpěla vyrovnanost
vůně a chuť silice.
Obsahové
látky drogy působí jako spazmolytické
cholagogum, karminativum, antidiarrhoikum
a dezinficiens na zažívací ústrojí.
Předpisuje se nálev samotné drogy nebo
drogu obsahujících čajových směsí při
zažívacích potížích, křečích, nadýmání
a špatném trávení, při žlučníkových potížích
a k odstranění nechutenství. Při
dlouhodobém užíváni je nutná kontrola
krevního obrazu! Mátová silice se uplatňuje
v mnohých hromadně vyráběných léčivých
přípravcích s obdobným využitím jako droga.
Zevně se používá silice
i čistý mentol (inhalace, nosní masti)
při rýmě a nemocech z nachlazeni a do
posilujících a dezinfikujících koupeli.
Mentol je také součásti osvěžujících,
chladících a prokrvujícich mazání, balzámů
a mastí. V kosmetice jsou silice a mentol
nepostradatelné do zubních past, ústních
vod apod. Chladivé a tišící účinky mentolu
a silice jsou způsobeny drážděním receptorů
pocitu chladu. Zanedbatelné nejsou ani
anestetické a povrchově analgetické účinky
mentolu. Máta, silice i mentol patří
objemem produkce k hlav. farmaceutickým
i průmyslovým surovinám. Roční světová
spotřeba silice je víc než tisíc tun a
hlav. výrobci jsou Japonsko, USA, Korea,
Indie, Čína a SSSR, výroba narůstá v Brazílii.
Používání m. je známo od starověku.
MATEŘÍDOUŠKA OBECNÁ
Hluchavkovité
(pyskaté)
Thymus
serpyllum L. sp. aggr.
Lamiaceae (Labiatae)
Drobné h nebo vytrvalá bylina, se stonky
jen dole zdřevnatělými, s dl. plazivými,
nekvetoucími výběžky nebo rostliny krátce
plazivé až trsnaté, bez výběžků. Stonky
jsou vystoupavé až přímé, 5 - 30 cm vys.,
ostré čtyřhranné nebo ± oblé, s různým
typem oděni, na hranách chlupaté a na
plochách lysé nebo kolem dokola chlupaté
až huňaté nebo v dol. a střed, části lodyh
s oděním prvého a v hor. části druhého
typu. Listy jsou křižmostojné, kratičce
řapíkaté až ± přisedlé a čepele čárkovité,
kopinaté, eliptičné, vejčité, kopisťovité
až přiokrouhlé, celokrajné, žláznatě tečkované,
se slabě podvinutým až plochým okrajem,
lysé, brvité, roztroušeně až hustě chlupaté,
vespod s různým průběhem a zřetelností
žilnatiny. Květenství tvoří ± kulovitý
nebo prodloužený, dole často přetrhovaný
lichoklas z ± oddálených lichopřeslenů,
složených ze 3 - 6 (8) květů. Květy jsou
drobné, krátce stopkaté, souměrné, se
srostlými obaly. Kalich je ± zvonkovitý,
s 10 vyniklými žilkami a koruna dvoupyská,
tmavě nebo světle fialovočervená, s krátkou
trubkou, hor. pyskem mělce dvoulaločným
a dol. hluboce trojdílným. Tyčinky jsou
dvoumocné. Semeník svrchní ze 2 plodolistů,
dvoupouzdrý. Plodem jsou 4 drobné, elipsoidní
tvrdky. IV. - IX., podle stanoviště a
nadmořské výšky naleziště. Ze souborného
druhu roste v ČSSR roztr. až hoj. nejméně
7 druhů s řadou poddruhů a s četnými kříženci;
výslunné stráně, pastviny, meze, písčiny,
skály, světlé lesy, mýtiny z nížiny do
hor, častěji v teplejších oblastech. Druhy
souboru rostou v Eurasii převážně v mírném
pásu, na jih do pohoří Zagros v záp. Iránu,
do Himaláje a střed. Číny; izolovaný výskyt
je v Africe v pohoří Atlasu a Etiopii.
Zavlečené v Sev. Americe. - Drogou je
kvetoucí nať (Herba serpylii), tj. nepřekvetlé,
hustě olistěné části rostlin, bez dol.
zdřevnatělých a bezlistých částí stonků.
Droga je světle až šedě zelená, s množstvím
fialových květů, voní příjemně po tymolu
a kořenně nahořkle chutná. Seřezává se
nožem nebo srpem tak, aby se tahem nepoškodily
kořeny. Z čistých porostů lze za 1 hod.
sebrat až 5 kg natě. Zatím sběrová droga
(pěstování bude asi nutné), hlav. dodavateli
jsou státy střed, a vých. Evropy. Obsahuje
silici (0,2 - 0,6%) a kromě ní třísloviny,
hořčiny, organické kyseliny. Hlav. složkami
velmi bohaté a zastoupením jednotlivých
látek nejednotné silice jsou p-cymen,
tymol, linalool, terpineol, karvakrol,
borneol, citral, geraniol a geranylacetát.
Soubor
obsahových látek mateřídoušky účinkuje
dezinfekčně a karminativně.
V lékařství i lidovém léčitelství se doporučuje
a používá nálev drogy samotné nebo v čajových
směsích (prsní čaje) při
zánětech hor. cest dýchacích, provázených
úporným kašlem, poněvadž mírni jeho záchvaty
a uvolňuje zahlenění při současném antibakteriálním
působení. Droga je proto součástí
galenických přípravku v lékárnách či hromadné
vyráběných (kapky, sirupy, balzámy). Lidové
léčitelství doporučuje drogu i proti
poruchám trávení vzhledem k jejím účinkům
dezinfekčním, protikřečovým a karminativním.
Třisloviny se uplatňují i protiprůjmově.
Zevně se osvědčil nálev, popřípadě výtažek
z drogy k obkladům na otoky i dermatózy,
do koupeli a jako kloktadlo. Silice samotná
je součástí léčebné kosmetiky (ústní vody,
zubní pasty, masážní gely) nebo protirevmatických
mazání.
Čistá
silice se získává destilací čerstvé natě
s vodní párou a vyrábí se např. ve Francii,
v Jugoslávii a SSSR. Mateřídoušková nať
je také koření oblíbené ve francouzské,
italské i německé kuchyni. Používá se
i v likérnictví při výrobě známého francouzského
aromatického nahořklého likéru šartrésky
(podle Chartreuse, sídla kartuziánského
kláštera v již. Francii, kde se pův. vyráběl)
a příbuzných žaludečních likérů. Již ve
středověku se nať mateřídoušky používala
při léčení úplavice, ženských chorob (jako
dezinficiens při výtoku), do koupelí a
k nakuřování proti šíření moru. Oprávněné
místo mezi léčivými rostlinami si udržela
dodnes. Některé m. se pěstují i jako skalničky,
většinou vděčné a nenáročné.
MEDUŇKA
LÉKAŘSKÁ
Hluchavkovité
(pyskaté)
Melissa
officinalis L.
Lamiaceae (Labiatae)
Vytrvalá bylina, s krátkým oddenkem s
masitými šupinami a s postranními květonosnými,
20 - 80 cm vys., citrónově vonnými prýty,
chlupatá, hlav. na listech s několika
typy chlupů, z nichž přisedlé, až do pletiva
ponořené tzv. labiátové žlázky obsahují
silici. Lodyhy jsou přímé nebo vystoupavé,
čtyřhranné, ± bohatě větvené a hustě listnaté.
Listy jsou křižmostojné, řapíkaté, s šir.
vejčitou až kosníkovitou nebo podlouhlou,
tupou nebo špičatou, kromě spodiny ± hrubě
vroubkovanou čepeli. Květenství tvoří
lichoklas ze 4 - 12květých lichopřeslenů
v paždí hor. listů.- Květy jsou drobné,
obojaké, řidčeji také různopohlavné, souměrné,
se srostlými obaly. Kalich je trubkovitě
zvonkovitý, s 13 žilkami, s hor. pyskem
uťatým, ze tři krátkých zubů, s dol. mnohem
delším, ze dvou dl. zašpičatělých, osinatých
zubů. Koruna je dvoupyská, modravě bílá,
bledě liláková až narůžovělá nebo slabě
žlutobílá, s trubkou nahoru silně zakřivenou,
s hor. pyskem ± plochým, mělce vykrojeným
a s dol. trojlaločným. Tyčinky jsou dvoumocné.
Semeník je svrchní ze 2 plodolistů, dvoupouzdrý,
při spodině s nektarovým prstencem. Plodem
jsou drobné, podlouhle vejcovité, hnědé
tvrdky, ve vlhku slizovatějící. Rostliny
mohou dosáhnout stáří až 30 let. V. -
VlIl. V ČSSR se roztr. až vz. pěstuje
v zahradách v teplých oblastech a pomíjivě
zplaňuje; v polních kulturách jen na menších
plochách. Pův. nejspíš ze záp. evropského
Středomoří (snad již ve Španělsku) přes
Kavkaz a Sýrii do Íránu a sovět. Střed.
Asie. V již. údolích Alp pravděpodobně
jen zdomácněle. Ve Španělsku zavedli pěstování
meduňky koncem 7. stol. Arabové, ve střed.
Evropě mniši karmelitáni, kteří v 1. polovině
13. stol. přesídlili z Palestiny do Evropy.
Ve Středomoří je m. v kultuře vlastně
od starověku, ve Skandinávii jako zahradní
letnička od 16. stol. - Drogou jsou listy
(Folium melissae) nebo bohatě olistěná
a nakvétající nať bez dol. ± zdřevnatělých
lodyh (Herba melissae). Sběr je vhodný
za suchého, chladnějšího, nepříliš slunného
počasí; lze ho opakovat 2krát v roce,
protože rostliny rychle obrážejí. Mimořádně
choulostivá je meduňka na pomačkání, po
kterém listy snadno hnědnou a znehodnocuji
později drogu. Ta je světle zelená, citrónově
voní a má kořennou, poněkud nahořklou
a stahující chuť. Pro farmaceutické účely
se meduňka pěstuje v malém rozsahu v již.
a ve střed. Evropě. Rozsáhlejší kultury
jsou ve Francii a v NSR, rovněž jsou známé
z USA. U nás byl vyšlechtěn kultivar cv.
Citra. Roční výnosy z tří- až pětiletých
kultur jsou 20 - 40 q/ha. Droga obsahuje
silici (0,07 - 0,3%), méně známé fenolické
látky, triterpenické kyseliny a třísloviny.
Silice obsahuje citronelal, citraly (A
a B), geraniol, linalool, izopulegol atd.
Množství i jakost silice závisí více na
době, způsobu sběru a na konzervaci než
na kultivaru. Právě malé množství silice
vyžaduje pečlivý sběr i sušení, aby nedošlo
k znehodnocení drogy.
Droga
se používá jako stomachikum,
spazmolytikum a nervinum. Také
lidové léčitelství udává účinky uklidňující,
mírně protikřečové, karminativní a mírně
uspávající. V lékařství a lidovém
léčitelství se užívá nálev drogy samotné
nebo v čajových směsích. Její
lihový výtažek se doporučuje jako
mírné sedativum
při neurózách, nespavosti, vyčerpání a
při psychoneurotických potížích (hypochondrie,
hysterie), dále při poruchách zažívání,
jako jsou lehké katary a dyspepsie.
Jako stomachikum se předpisuje spolu s
některou hořčičnou drogou. Doporučuje
se při nachlazení a chřipkových infekcích.
Zevně se droga používá do koupelí při
zánětech nervů a revmatismu. Z galenických
přípravků jsou už od začátku 17. stol.
známé karmelitské kapky, což je lihový
destilát z meduňkové drogy a dalších drog
podle různých receptur, doporučovaný při
všech výše zmíněných onemocněních a také
zevně k vtírání do pokožky při nevolnosti,
bolestech hlavy apod. Pro nízký obsah
v rostlině i droze se samotná silice ani
nedestiluje, ani nepoužívá.
Nať
m. slouží také jako koření (omáčky, saláty,
masa) a ke zjemnění chuti a vůně některých
likérů. M. patří k významným medonosným
rostlinám. Místo mezi účinnými léčivkami
si dodnes právem udržuje.
MEDVĚDICE
LÉKAŘSKÁ
Vřesovcovité
Arctostaphylos
uva-ursi (L.) Spreng.
Bas.: Arbutus uva-ursi L.
Ericaceae
Keř, v ČSSR chráněný, nízký, rozprostřený,
s tuhými, 20 až 150 cm dl. stonky, s červenohnědou
šupinatou horkou a hustě listnatými, na
konci vystoupavými větvemi. Listy jsou
střídavé, s krátkým, jemně brvitým řapíkem
a s kožovitou, vždyzelenou, obvejčitou
až obkopinatě klínovitou, vpředu tupou,
celokrajnou, svrchu leskle tmavozelenou,
vespod bledší čepelí, s vyniklou síťnatou
žilnatinou (nikoli tečkovanou jako u listů
brusinky) a s plochým, jemně brvitým okrajem.
Květenství tvoří koncové, krátké, nicí
hrozny se 3 - 12 květy, jež jsou stopkaté
(na stopce 2 vejčité listence), obojaké,
paprsčité, pětičetné, se srostlými obaly.
Kalich je pětizubý a koruna vejcovitě
bankovka, zelenavě bílá až růžová, opadavá,
s 5 přiokrouhlými, k obvodu ohnutými cípy
a uvnitř s podélnými řadami chlupů. Tyčinky
jsou obdiplostemonické (5+5), vetknuté
chlupatými, v dol. třetině ztloustlými
nitkami na dně koruny a s nachovými, do
středu květu zvrácenými prašníky. Semeník
je svrchní z 5 plodolistů, pětipouzdrý
a plodem je kulovitá, lesklá, tmavočervená,
moučnatá peckovice, s 5 jednosemennými
peckami, na spodině s vyřvávajícím kalichem.
III. - VI. (VIl.) V ČSSR roztr. až vz.,
někdy v menších souvislých porostech;
světlé bory, porosty jalovce, vřesoviště,
výslunná místa v křovinách, skalní výklenky
chráněné před větry a v zimě se sněhovou
pokrývkou z pahorkatiny do alpínského
stupně. Doba květu kolísá v závislosti
na nadmořské výšce naleziště. Druh roste
v mírném pásu sev. polokoule, odkud přesahuje
do Arktidy a do pohoří v již. Evropě a
na Kavkaz. Hustota nalezišť řidne od sev.
k jihu. Druh je citlivý na půdní vlhkost
(suchá a výslunná místa), vyžaduje ochranu
před přímými větry a každoroční důkladnou
sněhovou pokrývku, jinak je ohrožen mrazem.
Je to pionýrský keř holých suťových hald
a lavinových splazů, jež místy porůstá
hustým kobercem. Rostlina může dosáhnout
stáří až 100 roků, zničením hlav. kořene
uhyne však celá rostlina. Podle nálezů
pecek rostla medvědice na různých místech
střed, a sev. Evropy již v pleistocénu.
- Drogou jsou listy (Folium uvae-ursi).
Hlav. dodavateli zatím výlučně sběrové
drogy jsou SSSR, Skandinávie, alpské státy,
Španělsko (Pyreneje). Pokusy s pěstováním
(u nás na Slovensku) pomoci sazenic z
vegetativního množení se zatím nejeví
jako ekonomicky schůdné. Technika sběru
je stejná jako u brusinky. Droga je tmavozelená
(hnědé a černé listy se odstraňují), bez
pachu a s ostře stahující nahořklou chutí.
Případná sladká pachuť je známkou předčasného
sběru a pochází z cukerných složek rozloženého
arbutinu. Účinnou látkou drogy je arbutin
(5 - 14%) hydrolyzující se na hydrochinon¨a
D-glukózu. Arbutin provází menši množství
metylarbutinu [poměr k arbutinu je 1:3
(4)]. V droze je dále arbutinester kyseliny
galové, 6 - 19% tříslovin, indolové alkaloidy,
konečně asi 1,5 % flavonoidů s kvercetinem
a myricetinem jako aglykony.
Droga
m. je vynikající
dezinficiens močových cest. Uplatňuje
se hlav. antibakteriální účinek hydrochinonu,
který vzniká po hydrolýze arbutinu. I
flavonoidy přispívají pravděpodobně k
diuretickému účinku. Droga se užívá samotná
nebo v čajových diuretických směsích.
Droga z m. musí být hrubě práškovaná,
protože celé nebo málo drcené listy se
těžko vyluhují. K nálevu se používá jen
vlažná voda. Horkou vodou by se z drogy
vyloužily třísloviny, které se většinou,
hlav. u děti, špatně snášejí a způsobují
nevolnost, zvracení a zácpy. Po dlouhodobém
užívání vys. dávek hrozí nebezpečí otravy,
při které jsou zasažena játra a která
působí glykosurii. Proto je laické užívání
drogy nežádoucí i nebezpečné. Arbutin
působí při infekcích
močových cest zasažených mikroby, jako
Escherichia coli, Staphylococcus aureus
atd. jen tehdy, má-li moč zásaditou reakci.
Jen v tom případě se z něho totiž uvolňuje
účinný hydrochinon. Proto se doporučuje
přidat do nálevu na špičku nože zažívací
sodu (kyselý uhličitan sodný). Takto upravený
nálev je dobrým lékem při chronických
zánětech močovodů, močového měchýře, ledvinových
pánviček a při obtížích po ledvinových
kolikách.
Účinný
komplex látek m. je součásti četných hromadně
vyráběných léčivých .přípravků se stejnými
indikacemi. M. je starou léčivkou seveřanů
(od 12. stol.), ve střed. Evropě byla
zavedena do terapie až v 18. stol., ale
brzy se ji dostalo šir. uznání.
MĚSÍČEK
LÉKAŘSKÝ
Hvězdnicovité
(složnokvěté)
Calendula
officinalis L.
Asteraceae (Compositae)
Jednoletá
nebo dvouletá bylina, na jihu vytrvalá,
± pýřitá, nepříjemně balzámově páchnoucí,
20 - 70 cm vys. Lodyhy jsou vystoupavé
nebo přimé, hranaté, v hor. polovině větvené,
až pod květenství listnaté a s několika
úbory. Listy jsou střídavé, dol. s čepeli
kopisťovitou, znenáhla zúženou v řapík,
střed. a hor. s obvejčitou až podlouhle
kopinatou, uťatou nebo srdčitou spodinou
přisedlou, všechny čepele celokrajné nebo
oddálené chrupavčitě zubaté, světle zelené,
slabě pyrite a žláznatě lepkavé, bradavičnatě
drsné. Květenství tvoří jednotlivé, 3
- 7 cm šir. úbory, na ztuha přímých stopkách.
Zákrov je nízce polokulovitý, dvouřadý,
z kopinatých, brvitých listenů a lůžko
úboru ploché, bez plevek. Květy se srostlými
obaly, v paprsku souměrné, s jazykovitou,
na konci trojzubců korunou a samicí, v
terci paprsčité, kromě pestíku pětičetné,
s trubkovitou korunou a se souprašnými
tyčinkami, samčí nebo zdánlivě obojaké,
ale s neplodným pylem. Kalich je nezřetelný
a semeník spodní ze 2 plodolistů a jednopouzdrý.
Květy v paprsku dvou- až víceřadé, světle
žluté až oranžovočervené, zasucha lesklé,
květů v terči 70 -150, také žlutých nebo
tmavonachových až hnědých. Plody jsou
okrově žluté až hnědé nažky, bez chmýru,
člunkovitě prohnuté, od obvodu plodenství
do středu v pěti tvarech, od vnějších
vel., dovnitř srpkovitě prohnutých a hrubě
háčkatě zubatých, přes menši, v postranní
křidla rozšířené až k nejmenším vnitřním,
prstencovité stočeným (různoplodost).
Plody vznikají většinou jen z květů paprsku.
VI. - X. Druh známý jen v kultuře a z
lokalit, vzniklých zplaněním pěstovaných
rostlin. Pěstuje se pro skromné nároky
na stanoviště a dlouhodobé kvetení převážně
pro ozdobu. Je to nejspíš prastarý a ustálený
kříženec druhů m. polokřovitého (C suffruticosa)
z evropského Středomoří a m. hvězdovitého
(C stellata) ze Sicílie a sev.
Afriky. Vznik m. lékařského je možno umístit
do záp. Středomoří. - Drogou jsou rozkvetlé
úbory nebo jen jazykovité květy, sbírané
především z tzv. plnokvětých, oranžově
červených kultivarů. Droga se získává
v plném létě tak, že se sbírají za suchého
a slunného počasí celé, plně rozkvetlé
úbory (Anthodium calendulae), z nichž
se po usušení vytřou obvodové květy tvořící
vlastní drogu (Flos calendulae). Droga
má pův. barvu květů, šustí mezi prsty,
je slabě aromatická a chutná nahořkle
slaně. M. je vhodná léčivka pro drobné
pěstitele, protože se sbírá ručně a postupně,
jak úbory rozkvétají. Pro farmaceutické
účely se pěstuje v mnohých evropských
státech. U nás byl vyšlechtěn červeně
oranžový, ”plnokvětý” kultivar cv. Plamen.
Červenooranžové zbarvení drogy podmiňují
karotenoidy (lykopin, neolykopin, citroxantin,
flavoxantin aj.). Za terapeuticky významné
se pokládají v droze triterpenické saponiny
(kalendulosid), polyiny, alkoholy faradiol
a arnidiol a konečně i silice. (± 0,02%)
s protizánětlivými azulogennimi seskviterpenalkoholy.
Z doprovodných látek je pozoruhodná přítomnost
kys. salicylové. Droga připomíná do určité
míry účinnými látkami i použitím drogu
prhy (arniky), ale není toxická.
Vnitřně
působí protizánětlivě,
baktericidně, má účinky choleretické,
diaforetické a slabě protikřečově.
Užívá se v nálevu samotná nebo v čajových
směsích při chorobách
žlučníku a žlučovodů, zánětech žaludku
a střev, močového měchýře atd.
Zevně se používá proti
zánětlivým onemocněním pokožky, při zánětech
nehtového lůžka, bércových vředech, omrzlinách,
drobnějších popáleninách, k rychlejšímu
hojeni ran a k podpoře granulace jejich
poškozené tkáně. Významné je použití
m. v léčebné kosmetice (masky, krémy,
pleťové vody), neboť čistí, zjemňuje a
zvláčňuje pleť. V lidovém léčitelství
se cení tzv. ”měsíčkový olej”, to je oranžová,
čirá tekutina olejovitého vzhledu, samovolně
vyloučená z květů m., natlačených do širokohrdlé
láhve a vystavených na slunci po několik
dnů. Má pověst vynikajícího hojivého prostředku
na rány apod. Omezeně se droga používá
jako barvicí koření místo šafránu.
Také
k přibarvováni másla a sýrů. M. jako léčivku
z oblastí sev. od Alp poprvé uvádí abatyše
Hildegarda von Bingen ve 12. stol.
MOCHNA
NÁTRŽNÍK
Růžovité
Potentilla
erecta (L.) Räuschel
Bas.: Tormentilla erecta L.
Syn.: P. tormentilla Stokes
Rosaceae
Vytrvalá bylina, 10 - 50 cm vys., se zdřevnatělým,
nepravidelně uzlovatým, často vícehlavým,
tmavohnědým oddenkem, 1 - 3 cm v ø.
Lodyhy jsou přímé až poléhavé, nekořenující,
± hustě listnaté, přitiskle pýřité, v
hor. polovině i několikrát vidličnatě
větvené. Listy jsou střídavé, dlanitě
složené, s vel., 5 - klanými palisty,
přizemni řapíkaté, 3 - 5četné, lodyžní
± přisedlé, trojčetné, nejhořejší jednoduché.
Lístky jsou přisedlé nebo řapíčkaté, klínovitě
obvejčité a zubaté (přizemní listy) nebo
podlouhle kopinaté a ± v hor. polovině
ostře zastříhávaně zubaté až pilovité
(lodyžní listy), obojí lysé a svěže zelené
nebo vespod přitisklo chlupaté až huňaté.
Květenství je vrcholové a vrcholičnaté,
z dlouhostopkých květů, jež jsou obojaké,
paprsčité, v kalisku i ve volných obalech
čtyřčetné, s mírně vyvýšeným, za plodu
nedužnatějícím květním lůžkem. Lístky
kalíšku jsou čárkovitě podlouhlé, přítupé,
cípy kalicha kratší a širší, až ± vejčité,
řídce chlupaté a korunní lístky obsrdčité,
zdéli kalicha nebo delší, žluté. Tyčinek
je 15 - 20 a gynaeceum apokarpické, ze
4 - 8 (20) pestíků, s boční, subterminální
čnělkou. Za plodu je souplodí z jednostranně
vejcovitých, ± svraskale rýhovaných nažek
odpadávajících jednotlivě od suchého lůžka.
VI. až X. V ČSSR hoj.; louky, lesy, vřesoviště,
mokřiny a rašeliniště z nížiny do hor.
Druh roste z mírného pásu do pohoří subtropů
v Evropě a záp. Sibiři (na vých. k 85°
v. z. d.), s ostrůvkovitým výskytem v
oblasti Kavkazu. Druh se značně šir. ekologickým
rozpětím, proto je z druhů rodu Potentilla
ve střed. Evropě nejhojnější. Na vhodných
stanovištích stoupá až do alpínského stupně.
- Drogou jsou oddenky bez kořenů a zbytků
nadzemních části rostlin (Radix tormentillae),
sbírané nejlépe v časném podzimu, protože
při sběru zjara před vyrašením listů dochází
často k záměnám. Za 1 hod. lze sebrat
± 1 kg oddenků této výlučně sběrové drogy.
Usušené oddenky jsou vrásčité až hrbolaté,
neohebné a tvrdé, s jizvami po kořenech
a lodyhách. Droga je tmavě hnědočervená,
na lomu nerovná, poměrně těžká, bez výrazného
pachu a silně svíravé chuti. V droze nátržníku
(i u jiných druhů mochen) jsou význačnými
metabolity především třísloviny katechinového
typu. Nátržník je na ně nejbohatší (až
20%). Tyto třísloviny přecházejí sušením
i skladováním zčásti na červenohnědé flobafeny
(tzv. tormentilová červeň) a galotaniny.
Dále byly v droze zjištěny triterpenický
alkohol tormentol a flavonoidní sloučeniny,
které tvoří s tříslovinami ve vodě rozpustné
komplexy s výrazným antibiotickým účinkem(i),
organické kyseliny a jiné látky.
Droga
působí hlav. jako lokální
adstringens. V lidovém léčitelství
a částečně i v lékařství, se oceňují její
protiprůjmové účinky,
zejména při nespecifických střevních poruchách.
Vyšší dávky drcené či práškované drogy,
nálevu nebo vývaru mohou způsobit zvraceni
a nevolnost. Významné je zevní používání
drogy ve formě tinktury
na záněty sliznice v ústech, záněty jazyka,
dásní a při paradentóze. Buď se
ji nemocná místa potírají, nebo se používá
zředěná ve vodě jako kloktadlo. Odvar
drogy se používá i zevně do koupeli a
k léčení hemeroidů, bércových vředů, omrzlin
a na obtížně se hojící a mokvající rány
(obklady). Droga se používá i ve veterinářství.
Oddenek
nátržníku může plně nahradit cizokrajné
drogy s vys. obsahem tříslovin, např.
kořeny jihoamerického keře kramérie
trojmužné (Krameria triandra;
čel. kramériovité - Krameriaceae),
která poskytuje k nám dříve hoj. dovážený
tzv. ratanhový kořen z And (Chile,
Bolivie, Peru). Obsahuje 10 - 15% katechinových
tříslovin. Stejné, avšak slabší účinky
než nátržníková droga má nať
mochny husí (P. anserina),
u nás hoj. na pastvinách, návsích a na
březích vod z nížiny do podhůří. Obsahuje
4 - 7% tříslovin, převážně galotaninů.
Upotřebení nátržníkové drogy jako zdroje
tříslovin pro barvení kozí na červeno
patří už minulosti.
MOŘENA
BARVÍŘSKÁ
Mořenovité
Rubia
tinctorum L.
Rubiaceae
Vytrvalá bylina, s válcovitým,
± tenkým, článkovaným, světleji červeným,
barvícím a krátce výběžkatým oddenkem.
Lodyha je přímá nebo popínavá, 40 - 100
cm dl., křídlatě Čtyřhranná, lysá, jen
na hranách s tuhými, nazpět zahnutými
osténky (zřídka bez nich), jimiž se zachycuje
na sousedních rostlinách (v podstatě opěrná
liána). Listy jsou po 4 - 6 v přeslenech,
krátce řapíkaté, s eliptičně až vejčitě
kopinatou nebo kopinatou, krátce špičatou,
jednožilnou čepelí, na okraji a vespod
na střed, žilce s drobnými háčkatými osténky
(napomáhají popínání rostliny), matně
světle zelenou, v mládí tenkou a později
skoro pergamenovitou. Listový přeslen
vzniká obdobně jako u mařinky, vstřícné
a křižmostojné listy se v něm rozpoznají
od pomnožených palistů jen pupenem nebo
větévkou v jejich úžlabí. Květenství tvoři
vrcholová, řídká lata z vidlanů. Květy
jsou obojaké, stopkaté, paprsčité, kromě
pestíku čtyřčetné, drobné, se srostlými
obaly. Kalich je jako čtyřzubý nízký lem
a koruna je úzce nálevkovitá, řepicovitá,
s hluboce čtyřdílným okrajem a vejčitými
cípy, zpočátku ± vzpřímenými, později
odstávajícími, světle žlutá. Tyčinky jsou
4, vetknuté krátkými nitkami při ústi
korunní trubky pod zářezy mezi cípy. Semeník
je spodní ze 2 plodolistů, dvoupouzdrý,
lysý a plodem hladká, červená až červenohnědá
dvoupeckovička, velikosti drobného semene
hrachu. VI.—VIlI. V českých zemích se
pěstovala jako barvířská rostlina ještě
v 17. stol., spolehlivé údaje o zbytcích
byv. kultur pocházejí z doby přibližně
před 130 lety. K získání červeného barviva
na látky (kraplak, turecká červeň) se
mořena pěstovala již ve starověkém Středomoří,
od středověku až do konce minulého stol.
i ve střed. Evropě (Francie, Anglie, Nizozemí,
Německo), všude, kde se rozvíjel textilní
průmysl, a tam také častěji zplaňovala.
Dnešní, jen ojedinělá naleziště, zejména
ve střed. Evropě, jsou zbytky dřívějších
kultur. Po získání syntetického alizarinu
(r. 1868), lacinějšího než přírodní, kultury
zanikly. Druh roste planě snad jen ve
vých. Středomoří a dále do Střed. Asie.
Barvivo m. se do oblastí mimo primární
areál dováželo. Vyhlášená byla kdysi tzv.
levantská mořena z Malé Asie pocházející
pravděpodobně z orientálního druhu m.
cizí (R. peregrina). -Drogou jsou
oddenky s kořeny (Radix rubiae tinctorum),
vyorávané z 2 - 3 letých kultur zjara
nebo na podzim. Kultury jsou vhodné pro
drobné pěstitele, výnos je 15 - 20 q/ha.
Před sušením se oddenky s kořeny očisti
od kořenových krčků a vlášení a operou
se. Droga je tmavá, snadno lámavá, z kusů
oddenků ± 0,5 cm v Ø, se slabým,
ale význačným pachem a s chutí zprvu sladkou,
později nahořklou. Obsahuje 2 - 4% antracénových
derivátů, např. alizarin, lucidin, pseudopurpurin,
puřpurin, rubiadin, purpuroxantin, christofin,
kolucidin, juzunol a glykosidy (primverosidy)
těchto aglykonú. V současné době jich
bylo izolováno kolem 20. Za hlav. účinnou
složku se považuje kyselina ruberytrová
(alizarin-2-primverosid).
Uvedený
soubor látek má schopnost
rozrušovat a snad dokonce rozpouštět vápenatohořečnaté,
fosfátové a urátové ledvinové a močové
kameny, působí zároveň jako dezinficiens
močových cest. V literatuře jsou
i údaje o schopnosti komplexu izolovaných
látek z drogy rozpouštět některé typy
žlučníkových kamenů. V lidovém léčitelství
i lékařství se užívá zřídka samotná práškovaná
droga, popřípadě její odvar nebo výluh.
Spíše slouží izolovaný komplex látek z
drogy k výrobě hromadně vyráběných léčivých
přípravků. Použití v lékařství je směrováno
na ledvinové, močové a snad i žlučníkové
kameny, popřípadě písek, jimi působené
koliky, při nichž tonizující složky drogy
usnadňuji vypuzování kamenů i písku, dále
na záněty močového měchýře, močových cest
a ledvinové pánvičky. Opakovaně byl pozorován
dobrý účinek při léčení pomočování a nadbytku
kys. fosforečné v moči.
Používání
drogy z m. k léčení je známo od starověku
(nejstarší zmínka je snad u lékaře řeckého
původu Galena z 2. stol.), prakticky ve
stejné indikační oblasti jako dnes.
|